martin66.net

Audio

Radiohead - In Rainbows (2007) - jak chutná duha? Zavři oči a natáhni ruku. Dostaneš co očekáváš!
Sedmá řadová deska britské kapely Radiohead je taková, jaká jsem si přál aby byla. Mírný návrat ke zvuku opravdových hudebních nástrojů v čele s kytarami a bubny (15 Step) zamlžený náladami ze sólového alba Thoma Yorka (Videotape) je mi novým zdrojem inspirace. Album, které oficiálně vyjde až příští rok na jaře, je ke stažení již nyní za libovolnou cenu (návod ke stažení).

Chemical Brothers - We Are The Night (2007) - další album dvojice (Tom Rowlands & Ed Simons) z Anglie. Jako již tradičně nové album člověka rozhýbe elektronickou muzikou v tanečním tempu a zaujme dalšími novými (pa)zvuky. Jednoduchou melodii nám „bratři“ vždy předvedou na začátku písně a dále ji obalují, překlápějí, přenášejí a konečně svážou barevnou stužkou. Je to velmi chytlavé. Dvojice původně se jmenující The Dust Brothers vydala první album pod názvem Exit Planet Dust (1995) a svět na sebe upozornila albem (cenami ověnčeným) Dig Your Own Hole (1997). Další album Surrender (1999) přineslo mimo jiné klubovou taneční perlu Hey Boy Hey Girl. Vysoko nastavenou laťku udrželo i Come With Us (2002) s hitem Star Guitar. Další vynikající album Push The Button (2005) obsahuje mnou oblíbenou The Boxer. Nejnovější album svým zvukem navazuje na předchozí alba a je tak pro mě další perličkou na šňůrce.

KoRn - MTV Unplugged (2007) - netradiční živé album legendární americké kapely. Vždy jsem si lámal hlavu s tím, jak se mi může líbit nu-metalová kapela. Tohle album je mi odpovědí a rozhání veškeré pochybnosti. KoRn, jejichž frontman je Jonathan Davis, jsou výjimečnou kapelou... Je libo Freak On A Leash v rytmu salzy?

unnamed band - The Good, the Bad and the Queen (2007) - debutové album projektu, za nímž stojí Damon Albarn (frontmana kapely Blur či Gorillaz), Paul Simonon (basista The Clash), Simon Tong (kytarista The Verve) a Tony Allen. Pozoruhodná hudba stylem pohybující se mezi zmíněnými Blur a Gorillaz, kterou jsem první den slyšel hned čtyřikrát. Zdánlivě nemelodické linky proměňující se v krátké úseky líbivých tónů jako za odměnu. Je nesporné, že Damon Albarn se hudbou vyloženě baví (a jistě také dobře živí) a pro mě platí, že na co šáhne, to stojí za to.

Thom Yorke - Eraser (2006) - frontman kapely Radiohead, a jistě „narušený“ člověk, Thom Yorke vydal loni v červenci debutové sólové album. Tento minimalistický (ve smyslu použití minima hudebních motivů a instrumentů) kousek vytváří dojem prázdné krabičky, z níž po otevření vypadne loďka, mrakodrap, zámek... Ano Vláďo, tohle album působí depresivně, stejně jako celá tvorba Radiohead, ale nemohu si pomoci. :-) Při poslechu poslední skladby Cymbal Rush doporučuji usadit se do zadní části vagonu tramvaje, naklonit se do uličky, dívat se vpřed a „opouštět svět“.

Little Miss Sunshine (2006) - po filmu jsem se dostal k soundtracku, který patří k těm zdařilejším. Úsměv na tváři mi vždy vyloudí jedna nejmenovaná píseň připomínající jednu nejmenovanou scénu z filmu (pointu prozradit nemohu). Vynikající Chicago si mohu pustit i třikrát po sobě.

Peter Bjorn and John - Writer's Block (2006) - již třetí album této partičky ze Švédska. Tento kousek stojí za poslechnutí, jeho chytlavé melodie vám budou v hlavě ještě dlouho znít. Doporučuji začít sladkou Young Folks, ve které hostuje zpěvačka Victoria Bergsman.

Bratři Orffové - Bingriwingri (2006) - debut krnovské kapely naplněný až po okraj folkovými melodiemi, pro českou kotlinu ne tolik typický. K odpočinku se sluchátky na uších.

Video

Gran Torino (2008) - tradice a konzervatizmus vs. new generation. Další překvapení, jehož autorem je Clint Eastwood, tentokráte v hlavní roli. Ano, je téměř v každém záběru. Ano, celý film se tváří stejně. Ano, když plivne, poslintá si tvář. Ano, pije tam hodně piva. Ano, je to morální apel. Ale mě se to prostě líbí.

Funny Games USA (2007) - krutá podívaná v brilantní režii. Asi tomu autor Michael Haneke chtěl jinak, nicméně tato podívaná vyzní jednoúčelově, ale za to precizně budované napětí v celém průběhu filmu stojí za shlédnutí. V závěru vyjde najevo, že to režisér si hraje a my jsme předmětem jeho hry. Zajímavostí je, že Hanekeho snímek je remakem díla o deset let mladšího od stejného autora.

Fantom Morrisvillu (1966) - v souvislosti se smrtí Waldemara Matušky jsem si vzpomněl na tento již dlouho neviděný snímek, ve kterém zpěvák ztvárnil roli padoucha Emanuela Diaze. Atmosférická parodie na brakové detektivní romány prošpikovaná tajnými chodbami, dávnými tajemstvími, láskou na první pohled, přešťastným koncem, plejádou prvotřídních herců a řadou originálních scének. Film v černé a bílé zrežíroval Bořivoj Zeman.

Zuřící býk (1980) - jeden z řady znamenitých filmů, jejichž autorem je Martin Scorsese. Autobiografický snímek zachycující dvě desetiletí ze života boxera Jakea LaMotty, jehož ztvárnil Roberto de Niro. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že tohle není ani tak o boxu, jako o zaslepenosti jednoho člověka. Film, který otevírá oči.

Utopie - Nejvíc lidí žije v Číně (2002) - chladné, drsné, krásné, norské drama obohacené černým humorem. Pohled devíti režisérů v devíti příbězích na mikrokosmos benzínové pumpy kdesi v Norsku.

Až na krev (2007) - drama ropného boomu. V hlavní roli Daniel Day-Lewis, jenž se proměnil v naftaře Daniela Plainviewa vyznávajícího pouze dvě hodnoty: rodina a peníze. Realistické, syrové, duši drásající. Dlouhé záběry s hudbou, kterou složil kytarista Radiohead Jonny Greenwood, prvních 14min 30s beze slov. Oscar za kameru a pro Day-Lewise. Pro mne velký zážitek.

Kdo je tady ředitel? (2006) - aneb hrátky s formou Larse von Triera. Dánský režijní minimalista, jenž je tvůrcem např. střevadrásajícího seriálu Království nebo muzikálového filmu Tanec v temnotách, vykládá příběh o společnosti, která má/nemá svého ředitele. Jedná se o komedii, avšak v podání von Triera, takže čekejte nečekané. Vtrhneme do příběhu vprostřed jednání a stejně jako hlavní hrdina netušíme. A tápeme, je tohle vážně komedie?
Von Trierovi vlastní styl je čitelný v každém záběru a podpořen hereckými výkony opět strhující. A fakt je to komedie...

Faunův labyrint (2006) - mexický nezávislý film, jehož autorem je Guillermo del Toro. Režisér, který je podepsán pod hollywoodskými filmy Blade 2 nebo Hellboy, se opět uchýlil ke své mexické tvorbě. Nepohádkově pohádkový příběh prorostlý tmou a černým lesem naskýtá jen málo úniků z tíživé a svíravé atmosféry a to úsměv malé Ofélie. Syrové, drsné, iracionální, snové a utopické bloudění labyrintem, když realita je horší než zlý sen. Doporučuji shlédnout v kině a s někým blízkým.

Vratné lahve (2007) - tento film je dalším počinem tvůrčí dvojice Jan Svěrák (režie) a Zdeněk Svěrák (scénář). Jeho zrod provázely rozpory ohledně podoby scénáře a musel být několikrát přepracován (viz film Tatínek). Nelze zpochybnit, že výsledné podobě snímku to pomohlo a my se můžeme radovat z dalšího laskavého „svěrákovského“ filmu.
Hlavním hrdinou je učitel Josef Takloun (Zdeněk Svěrák), který se vzpírá přijetí pozice důchodce. Mimo jiné ve filmu zahlédneme celou „cimrmanovskou“ partu, jak jinak než v roli důchodců na procházce v parku nebo jak je již zvykem v mikroroli Filipa Renče (aby tak zůstala naplněna dohoda obou režisérů o tom, že jeden obohatí malou rolí film druhého). Film rozhodně doporučuji ke shlédnutí nejen proto, že se možná jedná o poslední, který tato dvojice vytvořila.

Životy těch druhých (2006) - německý snímek, který obdžel Oscara za nejlepší cizojazyčný film. A opravdu si to zaslouží. Příběh z roku 1984 popisující jeden z případů německé tajné policie Stasi. Film ukazuje, co vše se za komunismu dělo a čeho jsou lidé schopni - v dobrém i zlém.

Láska nebeská (2003) - po zralé úvaze zmiňuji tento film. Jedná se o romantickou komedii, ale opravdu povedenou! Příběh několika nenuceně propletených příběhů z období před Vánocemi je vynikajícím pohlazením na duši a příjemným oddechnutím po náročném dni. Mezi postavami se objeví např. Keira Knightley, Hugh Grant nebo Rowan Atkinson.

Obsluhoval jsem anglického krále (2006) - film, jenž na motivy stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala natočil Jíří Menzel. Jednoduše řečeno, kdo má rád filmy Jiřího Menzela (a já rozhodně ano), bude mít rád i tenhle. Životní příběh Jana Dítěte (jehož největším štěstím bylo vždy jeho neštěstí) vyprávěný na pozadí velkých událostí Československého národa 20. století, od prvorepublikové elegance, až po červenou soudružnost, neztrací ze své bohatosti ani na filmovém plátně. Není tajemstvím, že více než málo obrazů je jinak než v knize, ale neznamená to, že je to špatně. Film si svou „hrabalovskou poetiku“ zachoval, ačkoli ve své druhé polovině trochu ztrácí tam, kde se příběh knihy rozvíjí do všech stran.

Nauka o snech (2006) - autorem tohoto filmu je Michel Gondry, režisér mého neskrytě zbožňovaného filmu Věčný svit neposkvrněné mysli. Příběh zamilovaného Stephana a Stephanie, přelévající se mezi snem a realitou, které hlavní hrdina není s to rozlišit, je vyšperkován absurdními situacemi. Z těch Stephan často uniká jak jinak než dalším sněním, protože ve snech může být svět přesně podle našich představ a i ta nejneoblomnější dívka nás může milovat. Protože ve snech se splní naše sny.

Malá Miss Sunshine (2006) - filmový debut režírovaný manželským párem (Jonathan Dayton a Valerie Faris), ježn na sebe upozornil natáčením videoklipů pro kapely jako Red Hot Chili Peppers, Beastie Boys, R.E.M. či Smashing Pumpkins. Tento film získal hlavní cenu na festivalu Sundance 2006. Jedná se o rodinnou komedii s prvky černého humoru. Víc k tomu neřeknu, snad jen, že to stojí za zhlédnutí.

Casino Royale (2006) - další díl z nekonečné série „bondovek“; v hlavní roli tentokráté blonďák Daniel Craig (jenž patří mezi mé oblíbené především díky filmu Po krk v extázi) a také české scenérie, včetně „rychlovlaku“ Pendolino:-) Tento film se předchozím dílům lehce vymyká, ale není to na škodu. Pokud si přejete akční pohádku s dobrým koncem na dobrou noc, není lepší volby.

Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu (2006) - nový film kazašského reportéra Borata tentokráte ze Spojených států. Sacha Baron Cohen alias reportér Borat alias rapper Ali G alias módní reportér Bruno již delší dobu dokazuje, že má smysl pro humor a že ze sebe dokáže udělat idiota kdykoli a kdekoli a to je dobře, protože mu to doopravdy jde a je mi to sympatické. Pokud neznáte jeho předchozí tvorbu, budete možná krapet zaskočeni tím, co to tam ten člověk sakra vyvádí!? Je prostě „boží“!